Alice Michaélis

26. srpna 2013 v 11:34

Alice Michaélis



Datum narození a věk: 15 let, narozena 23.6.1998
Ulice a dům: Rue Saint-Honoré, dům č. 3
Zaměstnání: Brigádnice na jezeře; studentka.
Rodina: Ali se narodila poměrně mladému páru, Pierrovi a Fabieně Michaélsovým. V době, kdy byla Fabiena těhotná, bylo oběma 23 let. Matka v té době studovala, avšak otec již - díky jisté protekci - měl náběh na kariérní dráhu pilota. Ovšem díky tomuto incidentu jménem Alice matka školy zanechala a nyní je typickou ženou v domácnosti, občasně se zabývajíc finančním poradenstvím. Alicin táta zůstal u pilotování, kvůli čemuž má rodina vcelku slušné příjmy, tudíž bychom rodinu Michaélsových mohli, ať už z finančního tak i z nějakého rodinného hlediska, zařadit mezi "průměrné".
Popis: Alice je majitelkou přibližně 170 cm vysoké postavy, kvůli čemuž do davu svých vrstevníků bez větších problémů zapadne, každopádně její výška je zčásti maskována tím, že nemá vždy zcela rovné držení těla. Postava je štíhlá, dalo by se i říci sportovní,atletická. Tělo již postrádá většinu dětských rysů, boky se zaoblují a obsah hrudníku je již také vcelku znatelný, ovšem mírami 90-60-90 rozhodně oslňovat nemůže, každopádně jistý nádech ženskosti se již zapřít nedá.
Když se zaměříte na trojúhelníkový obličej, v němž jsou patrné o něco ostřejší rysy, a který stále ještě čas od času navštíví akné, asi první, čeho si asi všimnete, jsou kaštanově hnědé prameny vlasů, které v řídkých, nepravidelných vlnách splývají někam k hrudi. Ty nosí Al většinu volně rozpuštěné, čas od času však spoutá neposedné prameny do nedbale vypadajícího copu, který nosí přehozený přes levé rameno, čímž vyniknou drobné uši, v nichž se třpytí malé, pozlacené náušnice. Pod vysokým čelem, na kterém se rýsuje úzká linka upravovaného obočí, shlíží na svět zelené oči mandlového tvaru, jež se v okolí zorniček zbarvují do šedé. Oči jsou lemovány hustými, avšak kratšími řasami, které jsou proto často uměle prodlužovány řasenkou. Následuje větší, jinak však nikterak výrazný nos, jenž je jemně obsypán pihami, a jehož špička se lehce stáčí nahoru. Inu, a nakonec, nad ostře řezanou bradou, se do různých úsměvů a úšklebků stáčí úzké, bledší rty, za nimiž se skví bílý, vcelku rovný chrup - vyjímaje levý horní špičák, který značně vybočuje z řady. Na líčení moc nesází, jedinou výjimkou je řasenka a občasně i černá tužka na oči, vše ale decentně.
Alicina pleť je po celý rok bledá a v létě snadno náchylná ke spáleninám, jen ke konci léta na sebe kůže vezme lehce bronzový nádech opálenosti, který však stejně moc dlouho nevydrží.
Co se hlasového projevu týče, Ali má spíše níže položený hlas, který často a rád protahuje slabiky a často a rád se obohacuje o ironický či sarkastický tón. Francouzštinu má plynulou, stejně tak jako celkovou mluvu, která je čistá, bez řečnických vad. Gestikulaci nemá nijak výraznou, ale má, jen není moc rozmáchlá a prudká. Většinou.
A nakonec je tu oblečení. Alice se obléká spíše moderněji, ačkoliv na nejnovější módu také nedá. Úzké džíny tmavších barev, volné triko s potiskem, popřípadě tílko a košile, na nohách kotníkové boty nebo obyčejné tenisky. Obvyklý outfit. Jedny či dvoje šaty v šatníku sice má, přednost však dává pohodlnějším a i praktičtějším kraťasům či kalhotám. V chladnějším období volí zejména teplé, ručně pletené svetry, které spolu s kulichem, kterému nechybí bambule, a šálou v obličeji budí dojem eskymáka. A poslední věc - doplňky. Ne, na ty si Al nijak nepotrpí, tedy co se šperků týče. Ošperkovány jsou pouze uši a čas od času i ruce, které jsou ověšeny všemožnými pletenými náramky. Jinak ale na šperky moc není, už jen proto, že většinu poztrácí. Oproti tomu čepice, popřípadě falešné "dioptrické" brýle ve skříni jen tak ladem pohozené nezůstanou. Když se k ní dostanete blíž, ucítíte nejspíše jakousi jemnou vůni vanilky, ovšem voňavky nepoužívá.
Povaha: Řekněme, že Alice je ten typ člověka, který dokáže vše přejít s kamenným výrazem na tváři a s ledovým klidem, ať už to v něm vře sebevíc. Nikdy se nenechá vyvézt z míry, tedy alespoň to na sobě nedá znát. Ironie. Sarkasmus. Ona se s vámi nebude prát, ona vás odzbrojí pouze slovy - pokud jí tedy budete stát alespoň za to.
Abyste si ale nepředstavili arogantní (i když nedostatkem sebevědomí opravdu netrpí), konflikty vyvolávajícího šílence, nutno říci, že za normálních okolností je to vcelku pohodový, bezkonfliktní člověk, který se rád noří do vlastních myšlenek a úvah, které o to raději říká nahlas. Velice si zakládá na svých názorech, pro které má vždy nespočet argumentů a tvrdohlavě si za nimi stojí, i když se zrovna neshodují s názorem většiny - někdo by prostě řekl, že prostě jen dělá chytrou.
Společnosti se nijak nestranní, ovšem samota jí také nevadí - to se uchýlí třeba k hrnku čaje a pořádné knize, ale také třeba k basketbalovému míči a koši... A nebo ke klavíru, pokud je to možné, jindy je ale schopná prostě jen tak zasněně zírat z okna a melancholicky si broukat. Tak i tak, co když v té společnosti již je? Rozhodně nepatří mezi zakřiknuté, xenofobní dívky, které jsou "alergické na hlasy", každopádně roli středu pozornosti vždy s radostí přenechávala jiným. Také se nechová - snaží se nechovat - jako potrhlá puberťačka, jimiž spousta dívek v jejím věku je. Života si sice užívá, ovšem, ale má pár svých zásad, které se pokouší dodržovat. Jednoduše. Vycházet a bavit se snaží se všemi, k tělu si však pustí jen velice úzký okruh lidí, kterým o to víc důvěřuje a váží si jich.
Dívka je to jinak vcelku bystrá, dívka, která si věcí ráda všímá a zajímá se o ně, rozhodně ji nelze nařknout z úzkoprsost. To ale jen, když se jí zlíbí, kupříkladu takové školní vyučování - přeci jen stále studuje - je totiž schopná přejít jak s rukou neúnavně ve vzduchu, tak obličejem zabořeným v lavici a slinou u pusy.
Krátký životopis: Bylo nebylo - ano, všichni víme, že bylo - kalendáře oznamovaly 23. červen roku 1998. Tento den, něco po páté hodině odpolední, se nemocničním pokojem č.7 v nemocnici v městě Épinal, pohraničním městě Francie s Německem, rozlehl křik právě narozeného dítěte, dítěte, které bylo záhy, po matce z otcovy strany, pojmenováno Alice. Alice Michaélis.
Co jiného mohlo následovat, než že Alice rostla a žila si své vcelku normální, ničím nerušené dětství. Z miminka v matčině náruči tak vyrostla šestiletá dívenka, která začala chodit na místní Épinalskou měšťanku. Ano, Ali byla velice závislá na matce, jelikož otec byl často v práci a domů se vracel jen na svátky, jen čas od času nějaká ta dovolená. Bylo to spíše tišší dítě, kam jste ji posadili, tam zůstala, což se ale změnilo právě s nástupem do školy, kde se rozpovídala a jakoby "oživla". Vždy byla vedena k nejlepším výsledkům a celý první stupeň tak pečlivě procházela pravidelně s vyznamenáním. Druhý stupeň až tak chválihodný nebyl, mírné polevení, jež bylo dáváno za vinu pubertě, tu bylo znatelné, ovšem větší problémy s procházením - a ani s docházkou - nikdy neměla.
Jednoho dne však přišel otec domů se zprávou, že se stěhují. Firma, pro kterou létal, ho totiž převelela do Sarcelles, a tak se Michaélsovi přestěhovali do Chantilly, čímž byly zabity dvě mouchy jednou ranou - Pierro, otec, měl blíže do práce a Fabiena, matka, se tak odstěhovala do města svých dětských snů, do domu, který zdědila jako majetek po zemřelém otci. A ač Ali změnu zpočátku jakožto dvanáctiletá holčina nebrala moc dobře, po čase si zvykla i tu. Nastoupila do sedmé třídy na místní, Chantillskou základku, kde s úspěchem dokončila základní vzdělání.
Dnes Alice studuje prvák na střední. Také je členkou basketbalového týmu, se kterým ze již zúčastnila pár důležitějších soutěží, o nějakém větším proražení se však asi mluvit nedá. Stále bydlí spolu s rodiči, respektive s matkou. A se svým psem, Olivierem.
Meno: Olivier
Vek: 7 let
Plemeno: Chodský pes
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama